pondělí 2. ledna 2012

Polský přechod k demokracii

Ondřej Vlček - Polský přechod k demokracii


           ÚVOD
Jednání u kulatého stolu 1989
Demokratizace, ke které došlo na přelomu 80. a 90. let minulého století ve střední a východní Evropě je závěrečnou fází Huntingtonem definované třetí demokratizační vlny, jež započala 25. dubna 1974 tzv. karafiátovou revolucí v Portugalsku.(1) Ve středoevropském prostoru bylo však Polsko tou zemí, která začala s tranzicí jako první, přestože to komunistické vedení neplánovalo. Impulzů k revoltě proti režimu bylo samozřejmě více, a proto si je zkusím v následujících kapitolách jeden po druhém rozebrat. Úvodní kapitola nabízí typologické zařazení polského přechodu k demokracii, kvůli omezenému rozsahu práce však nikterak podrobně. Ze stejného důvodu se nevěnuji ani následné konsolidaci demokracie, přestože uznávám, že mě takový scénář napadl, nicméně cílem práce je objasnit faktory, které vedly k pádu komunistického režimu.

1. TYPOLOGICKÉ ZAŘAZENÍ TRANZICE
K typologickému zařazení polské tranzice použiji klasickou teorii přechodů, kterou nám nabízí Alfred Stepan,(2) který se zaměřuje na úlohu dvou faktorů. Prvním z nich jsou aktéři, kteří jsou odpovědni za přechod, druhým strategie demokratizačního přechodu. U samotných aktérů, rozlišených na elity a masy, zdůrazňuje význam ochoty starých elit participovat na změně. Podle těchto kritérií rozlišuje Stepan čtyři možnosti přechodu: pakt, reformu, vnucení a revoluci. Dvořáková s Kuncem řadí polský příklad z léta 1989 za klasickou reformu, kdy pod tlakem společnosti (aktérem jsou masy) uzavře vládnoucí skupina kompromis s představiteli opozice.(3) Blanka Říchová k ní dodává, že „iniciativa sice přichází od mas, tedy zdola, avšak vyvolává u vládnoucích skupin ochotu ke kompromisům(4) Dalo by se samozřejmě namítnout, že aktérem tlačícím na stávající politické představitele byly opoziční elity ze Solidarity, nicméně úloha, kterou sehrály demonstrující masy nespokojených Poláků k přimění vlády k jednání s opozicí je naprosto zásadní, neboť právě demonstrující masy byly tím, kdo přinutil komunistické představitele jednat s opozicí. Takovéto teoretické vymezení však neobjasní o přechodu zhola nic. Například československou tranzici typologicky zařadíme stejně jako tu polskou, přesto byla jiná. Proto je k vysvětlení přechodu potřeba popsat konkrétní procesy, které stály na počátku změny. A o nich píši v následujících kapitolách.


2. ROLE KATOLICKÉ CÍRKVE

Velmi podstatnou úlohu hrála při pádu nedemokratických režimů v celé střední a východní Evropě katolická církev i fakt, že byl do jejího čela 16. října 1978 zvolen Polák, krakovský arcibiskup Karol Wojtyła. Důležitost Wojtyłova zvolení si plně uvědomovali i komunisté. V jedněch italských novinách se dokonce psalo, že „by Sověti raději viděli Solženicyna na místě generálního tajemníka OSN než Poláka na papežském stolci.“(5) A nutno říci, že nebyli daleko od pravdy. Když Svatý otec navštívil v červnu následujícího roku rodné Polsko, jasně se ukázalo, jak silnou podporu má v zemi katolická církev a naopak jak slabý je komunistický režim.(6) To demonstruje i fakt, že v květnu 1988 schválil ještě komunistický Sejm tři zákony, které výrazně posilují jak postavení církví (nejen římskokatolické, přestože ta je drtivě největší), tak i individuální svobodu vyznání (tzv. zákon o garancích svobody svědomí a vyznání, zákon o vztazích mezi státem a katolickou církví a zákon o sociálním zabezpečení duchovních).(7) Představa, že by byl podobný zákon schválen v jiném státě východního bloku je zcela nemyslitelná.

Na otázku proč je Polsko tak silně religiózním státem, a tedy proč hrála církev tak významnou roli v boji za svobodu, nám poměrně přesně odpovídá vývoj (ne)státu po celé 19. století. Zatímco například český boj za nezávislý stát se opíral o historické právo a jazyk (náboženství nehrálo žádnou roli, neboť téměř v celém Předlitavsku převažovalo katolické vyznání), polský boj byl bojem daleko složitějším, neboť jazykové vymezení se vůči třem mocnostem, které od roku 1793 okupovaly polské území bylo doprovázeno rozdílností vyznání. Cleavage národnostní byla tedy prohlubována cleavage náboženskou. A nejinak tomu bylo v době meziválečné, kdy byla polská společnost asi nejvíce fragmentovanou společností v Evropě. I v této etapě je důležitá role polského jazyka stejně jako katolického vyznání, které odlišuje etnického Poláka např. od ortodoxního či řeckokatolického polského Ukrajince.(8) O důležitosti „modelu Polák-katolík především v čase záboru státu“ píše i Michal Kubát.(9)


3. SOLIDARITA A KULATÝ STŮL

Po tragické nehodě z konce roku 1967, při níž uhořelo v gdaňské loděnici 22 lidí, sílí vlna protestů dělnictva proti komunistickému režimu. Tenkrát Lech Wałęsa, pozdější vůdce domácího protirežimního odboje, prohlásil: „honí nás jako koně, ale koně alespoň nakrmí a napojí a nenechají je shořet v maštali“.(10) Špatné postavení právě dělníků spolu s obrovským zadlužením země (vláda se snažila koupit si loajalitu obyvatel zvyšováním životní úrovně, na kterou si však musela půjčit ze zahraničí) provázeným stávkami a demonstracemi, teď už nejen v nejprůmyslovějších oblastech, vedlo k povolení zakládání vlastních odborových svazů. 23. června 1976 vznikl Výbor na obranu dělníků, páteřní organizace opozice hájící zájmy hlavně pracovní, o čtyři roky později bylo dokonce oficiálně zaregistrováno opoziční politické hnutí Solidarita, jehož výzvy sice stále mohla vláda ignorovat, ne však na dlouho.(11) Po demonstracích, které provázely de facto celý rok 1988 se rozhodl Czesław Kiszczak, ministr vnitra Polské lidové republiky, že vláda zahájí jednání s opozicí s cílem ukončení krize. Výměnou za slib jednání s opozicí chtěla vláda ukončení demonstrací. Zde dochází k důležitému mezníku přechodu. Polští komunisté si uvědomili, že už nejsou schopni řešit stávající situaci sami, a že jediný možný způsob, jak ji překonat, je jednání s Wałęsovou Solidaritou. K prvnímu zasedání došlo 6. února, mimo opozici byla jednání přítomna i církev, respektive její zástupci, čímž mělo být dosaženo celospolečenského konsensu. Polští komunisté tedy nekapitulovali jen před opozicí, nýbrž především sami před sebou, před vlastní neschopností řešit stávající situaci, do které zemi oni sami dovedli.(12)


5. ODLIŠNÝ KOMUNISMUS

Oproti socialistickému Československu, jehož stranický systém lze definovat jako systém jediné strany, se polský stranický systém liší existencí dalších dvou, komunistické Polské sjednocené dělnické straně sice zcela podřízených, nicméně vnitřně fakticky nezávislých, stran – Sjednocené lidové strany (ZLS) a Demokratické strany (SD). Italský politolog Giovanni Sartori vytvořil pro polský typ stranického systému před červnem 1989 speciální termín, systém hegemonické strany.(13) Hegemonní postavení PZPR nikterak nenarušovala existence ZLS a SD, protože to byla právě ona komunistická formace, kdo rozhodoval o jejich bytí a nebytí. Navíc bylo předem rozhodnuto, kdo získá jaké zastoupení v parlamentu.

Systém hegemonické strany je jeden z důvodů poklidného předání moci. Při únorových jednání vlády s opozicí svolila komunistická vláda, že na červen vypíše volby. Nicméně 65 % mandátů bylo předem obsazeno lidmi z vládního tábora (PZPR, ZSL a SD). a pouze o 35 % mandátů se soutěžilo. Drtivé vítězství Solidarity by bylo k ničemu, pokud by existovala pouze PZPR, protože kdyby neexistovaly další dvě strany, opoziční Solidarita by musela složitě vyjednávat, teď už opravdu svobodné, nové volby (což by se jí asi ani nepodařilo). Takto jí stačilo „pouze“ přesvědčit zbylé dvě vládní strany (odpusťte mi výraz vládní, ale budu je tak nazývat, přestože na exekutivní moci neparticipovaly), aby opustily Sjednocenou dělnickou stranu a přidaly se právě k Walesovu hnutí. Komunistický režim měl tedy stejný konec jako začátek. Jako klíčová se pro jeho životaschopnost ukázala schopnost PZPR ovládat své satelitní strany. Díky nim se dokázala vypořádat v roce 1947 s Mykołajczykovou PSL, a tak se dostat k moci. A díky nim o ni po 40 letech přišla.


ZÁVĚR

Polská komunistická strana vládla Polsku více než 40 let. A přestože se tendence k ukončení jejího vedoucího postavení objevovaly v polské společnosti po celou tuto dobu, k jejímu konci došlo až na sklonku 80. let. A přestože nebylo Polsko ani z daleka nejrozvinutější zemí východního bloku, bylo první ze zemí střední a východní Evropy, komu se to podařilo. V době únorových rozhovorů vlády s opozicí bylo vedení československých, bulharských, rumunských a dalších komunistů stejně pevné, jako zeď rozdělující Berlín na dva světy. Polská vůle po svobodě posilovaná pevnou katolickou vírou a touhou po zlepšení pracovních podmínek se stala jedním z impulzů demokratizace ve zbytku východního bloku. Polští bojovníci za svobodu, laureát Nobelovy ceny míru Lech Wałęsa i posel míru, první slovanský papež, blahoslavený Jan Pavel II. (Karol Wojtyła) jsou známí po celém světě a jsou to právě oni, kdo významnou měrou přispěli k pádu železné opony, čímž pomohli nastolení míru a svobody nejen v Evropě.


ZDROJE

DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra – KUNC, Jiří: O Přechodech k demokracii. Slon 1994.
HOLZER, Jerzy: From Post-war Cisis to Authoritarianism. In: Berg-Schlosser, Dirk – Mitchell, Jeremy: Contitions of Democrycy in Europe 1919-1939. London 2000.
HUNTINGTON, Samuel: Třetí vlna. CDK 2008.
KOVÁCS, István: Piłsudski… Katyň… Solidarita… Klíčové pojmy polských dějin 20. století. Barrister & Principal 2010.
KUBÁT, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky 1989-2005. Slon 2005.
LIDOVÉ NOVINY: Kronika 20. století. Fortuna Libri 2007.
POHANKA, Tomáš a kol.: Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života. Ottovo nakladatelství 2002.
ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Portál 2000.
SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. CDK 2005.
STEPAN, Alfred: Paths towards Redemocratization: Theoretical and Komparative Considerations. Baltimore 1986.


(fotozdroj: ceskatelevize.cz)


POZNÁMKY:
1 HUNTINGTON, Samuel: Třetí vlna. CDK 2008, s. 29.
Podrobně k teorii přechodů in: STEPAN, Alfred: Paths towards Redemocratization: Theoretical and Komparative Considerations. Baltimore 1986.
DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra – KUNC, Jiří: O Přechodech k demokracii. Slon 1994, s. 64.
ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Portál 2000, s. 245.
POHANKA, Tomáš a kol.: Jan Pavel II.: Kronika neobyčejného života. Ottovo nakladatelství 2002, s. 88.
LIDOVÉ NOVINY: Kronika 20. století. Fortuna Libri 2007, s. 1151.
KUBÁT, Michal: Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky 1989-2005. Slon 2005, s. 144.
HOLZER, Jerzy: From Post-war Cisis to Authoritarianism. In: Berg-Schlosser, Dirk – Mitchell, Jeremy: Contitions of Democrycy in Europe 1919-1939. London 2000, s. 337-338.
KUBÁT, Michal: c.d., s. 145.
10 KOVÁCS, István: Piłsudski… Katyň… Solidarita… Klíčové pojmy polských dějin 20. století. Barrister & Principal 2010, s. 258.
11 KOVÁCS, István: c.d., s. 281.
12 KUBÁT, Michal: c.d., s. 22.
13 SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. CDK 2005, s. 235.

Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.

Žádné komentáře:

Okomentovat