Józefa Piłsudského (1) chápe Davies jako zastánce moderní polské státnosti. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny z Litvy (5. prosince 1867 Zułów, dnes Zalavas– 12. května 1935 Varšava). Navštěvoval ruské gymnázium ve Vilně a krátce i medicínu v Charkově.
Na scénu se dostává roku 1887, kdy je za bratrovu spoluúčast na plánovaném atentátu na cara odsouzen k 5 letům nucených prací ve východní Sibiři. Po epizodních pobytech v západní Evropě a s formujícím přesvědčení o nutnosti reforem se stal spoluzakladatelem Polské socialistické strany (PPS) (2). Jako redaktor Dělníka (Robotnik) se proslavil svou útočností, přímočarostí a zájmem o národní osvobození. V zimě 1901 je v Lodži zatčen za distribuci ilegálních letáků a deportován do varšavské citadely, o které napíše svůj literární debut Desátý pavilon. Bojové čety PPS se během revolučních let 1905 - 1906 postavily do čela stávek a pouličních nepokojů, Piłsudski se v Tokiu snaží formovat legie z ruských vězňů z války v Mandžusku.(3)
Coby nežádoucí osoba a bývalý terorista se další léta v Haliči snaží o řešení polské otázky silou oceli, carské
úřady pro jeho vytyčené cíle neměly pochopení. Příležitost se mu naskytla vypuknutím Velké války, v pozici komendanta legií bojem po boku Ústředních mocností (nejen na západní frontě) se snažil získat sympatie budoucích hegemonů středo-východní Evropy a vydobýt si dostatečné zásluhy pro následné ustavení samostatného polského státu. Vojenské křídlo rakouské Polské národní organizace (PON) se nazývalo Legie, skládalo se ze 3 brigád náhle rozpuštěných roku 1917 – přidružená byla tajná Polská vojenská organizace (POW), která prováděla akce v ruském týlu i po rozpuštění, rovněž spadala pod Piłsudského. (4)
Spolupráce s Německem i Rakouskem-Uherskem se však nevyvíjela dle představ, příležitost však teprve měla přijít... V letech 1916-1917 obrátil pozornost k Polskému království, kde zastával post ministra obrany. Ofenzívy, následné průlomy na frontách i zhroucení německé mašinérie však přineslo kýženou šanci. Po stažení německé armády z Varšavy (11. listopadu 1918) byla regentskou radou svěřena moc do rukou právě Józefu Piłsudskému. Byl jmenován vrchním velitelem polských ozbrojených sil a o tři dny později náčelníkem státu. Pozice Piłsudského však nebyla jednoduchá, republika neměla ustavené hranice, vládu, ústavu a chybělo ji mezinárodní uznání, navíc již dříve nedokázal použít Legie jako nástroj nátlaku na Německo, v červenci 1917 dokonce odmítnul přísahat věrnost německému císaři, čímž si vysloužil vězeňský pobyt v Magdeburgu. Po propuštění (10. listopadu 1918) byl přímo nasměrován do Varšavy, ovládána Německem od srpna 1915, aby se předešlo ovládnutí Polska Spojenci, německá zpravodajská služba uplatnila stejný krok jako před 18 měsíci s Leninem. Další 4 roky působil jako hlava státu a zároveň působil coby vrchní velitel armády. (5)
Polské vojsko zabírá většinu Litvy a Běloruska, Rudá armáda je na pokraji zhroucení a v listopadu 1919 Děnikin útočí na Moskvu, v tomto momentě Piłsudski zaváhá a bělogvardějcům na pomoc nepřijde. Následujícího dubna táhne na Kyjev podpořit spřátelené direktorium, avšak v běloruském prostoru se formuje nebezpečná síla. V červnu 1920 „rudá jízda“ Buďonného zahání Poláky z Ukrajiny a o měsíc později Tuchačevskij rozjíždí hlavní sovětskou ofenzívu. Veškeré předchozí chybná rozhodnutí, která jej málem připravila o kariéru, byla smazána v bitvě u Varšavy, nazývané též Zázrak na Visle. Bočním útokem z jihu Piłsudski zastavil postup Tuchačevského (ten porážku připisoval jižní armádě a Stalinovi), téměř vymazal Buďonnyho a prakticky zcela zničil severní uskupení Rudé armády, tímto přímo donutil Lenina k jednání
o míru. Upevnil svou pozici a započal se novodobý mýtus o neporazitelnosti a neústupnosti maršála. Ještě 18. října 1920 vstupuje Piłsudski do Vilna a 18. března 1921 je podepsán Rižský mír o rozdělení pohraničí obou států. (6)
Prezidentské volby roku 1922 znamenaly fiasko, kvůli ústavnímu omezení Piłsudski odmítl kandidovat. Menšinoví voliči se postavili proti kandidátu nacionalistů a úřadu se ujal Gabriel Narutowicz – zavražděn při přehlídce nedlouho poté. Piłsudski stál opodál, situaci ke změně přispíval fakt, že se vojenské kruhy nechtěly podřídit civilní kontrole a nepokrytě odsuzovaly slabý a chaotický politický systém v zemi. (7)
Roku 1923 se stahuje z veřejného života a věnuje se publikační činnosti. Mezi jeho nejznámější díla patří
O významu vojáka-legionáře, Rok, Paměti revolucionáře či Příčiny selhání republiky - socialistickou minulost nezavrhoval, přesto již do strany nevstoupil. Úřad předsedy vlády vlastně zastával jen krátce (1926-1928 a 1930), přesto tahal za nitky a faktickým vládcem Polska byl až do své smrti. Józef Klemens Piłsudski umírá na rakovinu žaludku v květnu 1935 a je pohřben v katedrále na krakovském Wawelu. (8)
Ideová výbava: (9)
Idea mnohonárodnostního národa, neochota publikovat teoretické úvahy, změna postojů, prvořadá nezávislost národa, svět ovládán krutou silou, smysl pro morálku a čest, vojenské záležitosti všudypřítomné, jagellonské pojetí, náboženská tolerance (i filosemita), hlavním nepřítelem Rusko-SSSR, pohrdání Benešem a ČSR, litevská zrada neodpustitelná, tábor nezávislosti…
Sanační režim: (10)
Celkové ovzduší na politické scéně dané doby vyvolávalo u Piłsudského nechuť se jakkoliv více angažovat.
Nestabilita, nekompetentnost úředníků II. republiky, korupce ve všech sektorech ekonomiky na domácí scéně, v kombinaci s nevyjasněnými teritoriálními nároky se sousedními zeměmi, zejména po Locarnu (1925), postavili Piłsudského před neodvratnou věc – poměry v Polsku se měly od základu změnit, režim měl být brzy svržen. Odmítal vměšování do armádních otázek a s nechutí pozoroval další koaliční směsici připravovanou Witosem. Přidal se ke skupině vzbouřených legionářských důstojníků a 12. května 1926 se vrhnul od riskantního podniku.
Postoj armády nebyl zdaleka jednotný, proti Piłsudskému se postavilo mnoho jeho bývalých spolubojovníků, např. generál Sikorski či prezident Wojciechowski. Převaha byla na straně oponentů (na straně Piłsudského stojí levicová část spektra včetně komunistů), jelikož si zachovali přízeň valné většiny armády i společnosti. Rozhodla ráznost a logistická obratnost Piłsudského. Kvůli stávce Unie železničářů nemohla vláda okamžitě přesunout posily po železnici a vzbouřenci během 3 dnů obsadily všechny klíčové budovy a strategické pozice ve Varšavě. Prezident i předseda vlády byli nuceni 14. května 1926 kapitulovat a Piłsudski se do konce svého života stal faktickým vládcem země.
Následný režim lze jen těžce definovat (odvozen od slova sanacja, návratu ke zdravé politice), nejednalo se o formu fašismu, ani o formální diktaturu. Parlamentní život fungoval nadále, jen byla opozice zatlačována policejními opatřeními. Opěrným pilířem Piłsudskému sloužil Nestranický blok pro spolupráci s vládou (BBWR), původní záměr s volebními machinacemi nevyšel, a tak tlak na opoziční síly posléze zesílil. V březnu 1933 je zakázán nacionalistický Tábor velkého Polska (OWP). Nespokojenost ukrajinských hnutí, rostoucí napětí na venkově a podobné rysy byly pacifikovány armádními složkami.
Nezpochybnitelným znakem tohoto období polských dějin je sociální vzestup armádní vrstvy. Józef Piłsudski oficiálně působil jako ministr války a zároveň jako generální inspektor ozbrojených sil, plukovník Józef Beck coby ministr zahraničí (od 1932), plukovník Walery Slawek byl několikrát předsedou vlády a vedoucím činitelem BBRW, plukovník Adam Koc působil v pozici prvního muže nástupnické BBRW Tábora národní jednoty (OZON).
Piłsudského doménou se stala zahraniční politika. Uvědomoval si nebezpečí plynoucí z geografického umístění Polska a všemožně se snažil vydobýt pozici, která by z dlouhodobého hlediska dávala šanci krajině přežít. Řídil se heslem o „sousedství dvou nepřátel“, podle kterého mělo Polsko udržovat přijatelné diplomatické vztahy s Německem i se SSSR, avšak žádných z nich se nenechat zavést do koaličního paktu. V souladu s politikou neutrality, v jehož stopách se snažil pokračovat i Beck, inicioval sepsání bilaterálních smluv o neútočení s platností na 10 let s oběma sousedními rivaly – 25. ledna 1932 se Sovětským svazem a 26. ledna 1934 s Říší.
Režim se v nelehkých letech nezhroutil, spíše jen obstál. Kulturní dění nebylo příliš dotčeno, došlo k rozmachu všemožných literárně-uměleckých směrů apod., indoktrinace státní ideologie nebyla uplatňována (kult samotného maršála je věc jiná), kurz zlotého byl vázaný na zlatý standard apod. Negativním rysem byla do očí bijící bída venkova, hrozivá 40% nezaměstnanost v průmyslu na dně deprese, polarizace a vzájemná nevraživost společenských vrstev či vyhrocující se antisemitismus. Dubnová, rakovinou devastovaného maršála čeká již jen měsíc života, ústava roku 1935 znamenala přeci jen přechod k autoritativnějšímu režimu, než byl ten „sanační“.
Spartánské chutě polského maršála: (11)
Za svou oficiální rezidenci si vybral malý palác Belveder, zde obyčejně obědval kolem třetí hodiny odpoledne spolu s důstojníky, kteří konali službu v paláci. Pilsudski nebyl v jídle vybíravý, mnohé potraviny ale neměl rád, například zeleninu a ovoce, přestože mu je lékaři důtklivě doporučovali. Proto pro něj obyčejně pobočník loupal jablko nebo hrušku, krájel je na kousky a talíř s nimi kladl na stůl, aby je Pilsudski mohl pozvolna jíst. Od roku 1923 bydlel ve vile v Sulejówku u Varšavy. Obyčejně se probouzel v 10 hodin ráno, snídal v posteli (sklenku horkého čaje, housku s máslem, občas s medem) a četl noviny. Vedle postele Pilsudského vždycky stál talíř s ovocem a bonbony. Ve 12 hodin byl čas druhé, mnohem vydatnější snídaně. Přesně ve 3 hodiny odpoledne usedala rodina Pilsudského k obědu. U stolu bylo veselo, maršál vyprávěl anekdoty nebo zábavné příhody z minulosti a podněcoval tak u svých dcer zájem o dějiny. Pilsudski nebyl gurmánem, jedl jen to, co měl rád. Příznačné je, že neměl v oblibě nejen ovoce a zeleninu, ale i speciality z Vilna (přestože v dětství ve Vilnu bydlel) – bigos (kvašené zelí dušené s různými druhy masa, šunky a salámu) a litevské pelmeně a kromě toho i polévky. Z nápojů uznával pouze silný, horký a velice sladký čaj. Vodku Pilsudski prakticky nepil, jen čas od času si dopřával sklenku dobrého maďarského vína. Zbožňoval domácí cukroví a sladké preclíky. Velkou pozornost musel věnovat i svému vlastnímu zdraví. Lékaři mu předepsali přísnou dietu (pouze bílé maso a zeleninu), naprosté vyloučení alkoholu, silného čaje, černé kávy a polévek, jejichž základem byl hovězí vývar. Tekutiny musel omezit na čtyři sklenky denně.
(fotozdroj: wikipedia.pl)
1 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 141-143.
2 Založena v Paříži 1892. Rozštěpena roku 1906 na PPS-Rewolucja hájící názor, že socialistický pokrok je podmíněn národní nezávislostí a PPS-Lewicu považující politiku směřující k vytvoření samostatného státu za okrajový jev. DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 137.
3 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 140, 142.
4 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 121.
5 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 122-124.
6 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 125-127.
7 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 131.
8 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 143.
9 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 143-152.
10 DAVIES, Norman: Polsko. Dějiny národu ve středu Evropy. Praha 2003. s. 132-134.
11 http://czech.ruvr.ru/2011/09/16/56249999.html
Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat