neděle 11. prosince 2011

Polsko a Československo v roce 1968 - Postoj Władysława Gomułky k Pražskému jaru

Kristína Ličmanová - Polsko a Československo v roce 1968 - Postoj Władysława Gomułki k Pražskému jaru


Władysław Gomułka

Ve dvacátém století můžeme v dějinách Polska a Československa najít společné, ale i rozdílné rysy. Stejně jako Československo i Polsko vzniklo jako výsledek první světové války. Vznik obou států byl domácím obyvatelstvem vnímán jako obnovení dávné státnosti. Oběma státům bylo také dopřáno pouze dvacet let svobody, protože oba státy zmizely z mapy Evropy v důsledku expanze Německa. Společné mají také to, že porážkou Německa došlo k jejich obnově, avšak zároveň se staly součástí sféry sovětského vlivu.1


Poválečný vývoj obou zemí se však lišil. Zásadní rozdíl byl především v tom, jakým způsobem se k moci dostala komunistická strana. V Polsku došlo k nastavení tohoto režimu zvenčí. Komunisté zde neměli příliš velkou tradici navíc si vysloužili punc politické síly mající negativní postoj k samostatnosti Polska, když v roce 1920 fakticky podpořili sovětský vpád do Polska.2 Navíc vztahy Polska a Ruska byly historicky zatíženy. Kromě situace v 18. a 19. století šlo především o ruskou agresi v roce 1939 a následnou anexi téměř poloviny předválečného území.3

V Československu byla ale situace jiná. Působilo zde tradiční české a slovenské rusofilství. Sovětský svaz byl již před druhou světovou válkou společně s Francií spojencem Československa. Na rozdíl od Francie se však neúčastnil mnichovské konference, nenesl tedy odpovědnost za její rozhodnutí. Příchod sovětské armády do Československa byl vnímán jako osvobození, na rozdíl od Polska, kde to vnímali pouze jako výměnu jedné armády za druhou. Československo-sovětské spojenectví bylo až do roku 1968 chápáno jako zcela přirozené. Naproti tomu sovětsko-polská smlouva byla vnímána jako nutnost. 4

Komunisté byli po celou dobu první republiky legální a silnou stranou. Proto se s ní muselo počítat i po druhé světové válce. Strana měla navíc ještě výhodu v tom, že v meziválečné době nebyla vládní stranou a neměla tedy odpovědnost za mnichovský diktát ani za různé skandály první republiky.5

Po druhé světové válce se Polsko začalo znovu formovat pod dohledem Moskvou zformovaných a komunisty ovládaných orgánů. 6 Budování základů pro převzetí moci bylo dovršeno volbami v roce 1947. Tyto volby v žádném případě nemohou být označeny za demokratické a svobodné, jak bylo původně dohodnuto v Postupimi. Komunisté před jejich konáním zvolili taktiku zastrašování a teroru, a to zejména proti největšímu rivalovi – Polské lidové straně. I tak ale musely vítězství bloku vedeného Polskou dělnickou stranou pomoci machinace. V čele vlády stanul socialista Józef Cyrankiewicz, který pak vedl kabinet s přestávkami čtvrt století. Prezidentem se stal Bolesłav Bierut. Strany byly zrušeny, nebo se musely stát součástí nově utvořené Polské sjednocené dělnické stran, která představovala vůdčí stranu komunistického Polska. Současně došlo také ke kritice nacionalismu a pravice, která byla vedená Bierutem proti gomułkovskému křídlu. To vedlo až ke Gomułkově uvěznění v roce 1951. Během několika let se straně povedlo získat pod kontrolu odbory a veřejnou kulturu. V hospodářské oblasti dovršil přechod k centrálně řízenému a plánovanému hospodářství plán na roky 1950 – 1956.7

V roce 1956 náhle zemřel Bierut. Novým čelným stranickým představitelem se stal Edward Ochab, který vyšel vstříc liberálnímu křídlu strany, které požadovalo lidskou tvář socialismu a návrat nedávno propuštěného Gomułky do stranického vedení. 8

Gomułka se těšil mimořádné popularitě. Ztělesňoval totiž liberální naděje v rámci vlády Polské sjednocené dělnické strany a zejména tzv. polskou cestu proti Poláky odmítanému sovětskému vlivu. Docházelo k utvářením rovnoprávnějších vztahů se Sovětským vztahem, došlo k rehabilitacím odsouzených, byla zastavena kolektivizace zemědělství. Gomułkovo vedení hledalo cestu k liberalizaci režimu a ekonomickému oživení. Od 60. let ale začalo stále více projevovat své konzervativní tendence, ustupovalo od hospodářských reforem a zaútočilo na katolickou církev. Ve straně se zformovalo opoziční křídlo, které hlásalo nacionalistická a antisemitská hesla. Toto křídlo bylo vedené Mieczysławem Moczarem, posléze ministrem vnitra. Antisemitské akcenty a ztotožňování opozice se Židy a sionismem vzrostlo zejména po definitivním rozkolu mezi sovětským blokem a Izraelem v roce 1967. Ostrou reakci vyvolalo nezvykle silné hnutí studentů, umělců a intelektuálů od počátku roku 1968, kterého chtěla Moczarova skupina využít v rámci svých zájmů proti stávajícímu vedení strany a zároveň se tím mobilizovalo i konzervativní křídlo PSDS. V této složité situaci hledalo
Gomułkovo vedení politickou podporu Moskvy. A z tohoto důvody také bezvýhradně podpořilo srpnovou invazi do Československa.9

V druhé polovině 60. let už tedy nezbylo mnoho nadšení z návratu Gomułky k moci. Vládnoucí strana vykonávala tuhý dozor nad společenským životem, cenzura represe eliminovaly nezávislé názory v kultuře, intelektuálních kruzích i na vysokých školách. V takové situaci vyvolávaly změny, které se odehrávaly v roce 1968 v Československu velkou pozornost, a to zprvu zejména ve vládních kruzích. Již 16. ledna, tedy necelé dva týdny po zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem Komunistické strany Československa, si Mieczysław Rakowski, člen Ústředního výboru PSDS a šéfredaktor týdeníku Politika, poznamenal v deníku: „V části našeho vedení (…) události v Československu vyvolaly poplach. Myslím, že je pochopitelný, není-li u nás ochota cokoli měnit, zatímco u sousedů je snaha přizpůsobit strnulý a nehybný systém požadavkům, které diktuje život. Jsem přesvědčen, že ta vlna udeří nakonec na Polsko a to teprve bude tanec.“10

První setkání Dubčeka a Gomułky proběhlo v únoru 1968 v Ostravě. na tomto setkání Dubček Gomułku přesvědčoval, že změny v Československu nemají vést k oslabení úlohy strany, ale naopak k jejímu posílení a lepšímu fungování. Gomułka mu přiznal, že měl obavy, aby diskuse, které probíhaly v Československu neoslabily stranu a jednotu socialistických zemí. A dodal, že je rád, že tyto obavy byly mylné. 11

Na schůzce v Ostravě tedy Gomułka změny v Československu nekritizoval. Po pouhých několika týdnech, v březnu v Drážďanech, v jeho vyjádřeních však již vystupoval zcela jiný, ostřejší tón a dramatičtější hodnocení rizik vyplývajících z událostí v Československu. Příčiny této změny se zdají být jasné. Jednak šlo o vývoj v Československu, ze kterého bylo jasné, že nejde o pouhou vnitrostranickou obrodu, ale o dalekosáhlé politické změny. Druhou příčinou je propuknutí studentských protestů v Polsku, kterých se účastnili i mladí dělníci. Neklid vzbuzovalo i to, že demonstrující skandovali: „Polsko čeká na Dubčeka.“12 V Polsku mohly obavy Gomułky o vlastní pozici vyvolat i aktivity stoupenců ministra Mieczysława Moczara, kteří chtěli březnovou krizi využít k rozšíření svého vlivu na stát a obsazení co největšího počtu funkcí.13

Schůzka v Drážďanech byla první ze schůzek věnovaných událostem v Československu. Celkově dominoval názor, že československé vedení ztrácí kontrolu nad situací a přenechává tak pole nepřátelům socialismu. Ve svých poznámkách Gomułka napsal: „Souhlasím s hodnocením s. Brežněva – kontrarevoluce zvedla hlavu – proces se rozvíjí. Dnes je ještě možné to zarazit cestou energické protiofenzívy – pokojnou cestou – zítra bude pozdě, bude to stát mnohem víc.“14 Gomułka na této schůzce prezentoval svůj názor v tom smyslu, že samozřejmě uznává, že se nebudou vměšovat se vnitřních záležitostí, ale že na druhou stranu nastanou někdy situace, kdy tyto vnitřní záležitosti se stávají záležitostmi vnějšími, tedy záležitostmi celého socialistického tábora.15

V Drážďanech i bezprostředně po návratu z nich Gomulka tvrdil, že se Československo dopustilo řady chyb, ale že pokud rychle zareaguje, může ještě protivníka porazit vlastními silami. Nicméně již 16. dubna na setkání ve Varšavě vyslovil názor, že okamžitá intervence v Československu je nezbytná. Když byl od Brežněva ujištěn, že Moskva nehodlá situaci v Československu jen nečinně přihlížet, byl údajně spokojen a uklidněn.16

Dne 19. dubna se Gomułka setkal s maršálem Ivanem Jakubovským, velitelem Sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Na této schůzce prezentoval svůj postoj k situaci v Československu. A to tak, že upozornil na to, že dezorganizace v československé armádě v podstatě otevírá hranice s Německou spolkovou republikou a že invaze vojsk Varšavské smlouvy je nezbytná.17

V květnu na poradě v Moskvě upozorňoval Gomułka na to, že Polsko je situací v Československu ohroženo nejvíce. Obvinil Československé vedení, že rozbíjí jednotu socialistického bloku, čehož využívají západní státy, zejména SRN, které chce změnit západní hranici Polska. Byl přesvědčen, že Československo by časem opustilo Varšavskou smlouvu. Nicméně ani kdyby tak neučinilo, bylo již nedůvěryhodným spojencem.18

Je zajímavé podívat se na vylíčení událostí v Československu, které Gomułka rok po invazi sdělil československému prezidentovi Ludvíku Svobodovi: „Abstraktně si představme, že v důsledku událostí, které proběhly, by Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy (ačkoli by zůstalo socialistickým státem), v Polsku by se antisocialistickým silám podařilo oslabit vládu, k podobným procesům by došlo v jiných socialistických zemích – pak by nastala dezintegrace socialistického tábora. Nemohla by pak z pohledu Sovětského svazu vzniknout taková situace, že by se SSSR musel zamyslet, jestli nemá naše země bránit proti naší vůli? Podobná situace přece byla před třiceti lety, když všichni štvali Hitlera proti Sovětskému svazu. Tehdy musel Sovětský svaz v sebeobraně uzavřít smlouvu s Hitlerem, protože to vyžadovaly zájmy socialismu. Pokud – předpokládejme abstraktně – by nastávala dezintegrace sovětského tábora, tak by bylo možné si představit např. likvidaci NDR. Spojené státy a SRN by nás donutili k ústupkům, zvláště tváří v tvář rostoucímu napětí na čínsko-sovětské hranici. Takové ústupky je možno si vynutit i bez krvavé války.“19

Gomułka po invazi zastával názor, že pokud nedojde ke shodě s delegací Československa, musí být připravena varianta vojenské diktatury v Československu. Toto však bylo ještě ostřejší stanovisko, než zastávali sovětští soudruzi, což vedlo dokonce k projevům otevřené podrážděnosti ze strany sovětského premiéra Kosygina. Sověty popuzoval také tím, že proti nim neustále vyjadřoval své výhrady. Jako například v Kremlu, kde si stěžoval, že měli o Dubčekovi iluze. 20

Po invazi se začalo Československo navracet zpět k modelu shodnému s ortodoxií požadovanou Kremlem. Gomułkovi to však ke stabilizaci situace v Polsku nepomohlo. V prosinci roku 1970 zaujal k demonstrujícím dělníkům podobně nesmlouvavé stanovisko jako k „revizionistům“ v Československu. Osobně vydal příkaz použít zbraně. Jeho postoj neovlivnil ani telefonát s Brežněvem, který ho nabádal k umírněnosti, ani dopis z politbyra KSSS, který doporučoval politické prostředky k vyřešení konfliktu.21

Władysław Bieńkowski, jeden z Gomułkových spolupracovníků popsal v roce 1956 pohled Poláků na Gomułku takto: „(...) nikdy v našich tisíciletých dějinách neměl žádný vůdce tak jednomyslnou podporu celého národa, do nikoho nebylo vkládáno tolik naděje, nikdo nevyvolával takové nadšení. Ten počáteční kapitál důvěry veřejnosti (…) byl během čtrnácti let promrhán, důvěra se postupně proměnila v rozčarování, lhostejnost a znechucení, aby nakonec přijala podobu zřetelné nedůvěry a nepřátelství."22 Jeho hodnocení se vztahovalo především na vnitropolitickou situaci, nicméně to samé můžeme tvrdit i o mezinárodní politice. Když se v roce 1956 vracel do politiky a sliboval „polskou cestu“ k socialismu, která byla symbolem odporu k moskevskému diktátu, západní politikové jej pokládali za nového Tita. O dvanáct let později byl jedním z hlavních mluvčí ukončení československého reformního hnutí ozbrojenou intervencí a jakoukoli odchylku od modelu v sovětském bloku pokládal za smrtelně nebezpečnou pro další země, které byly jeho součástí. 23

Rozhodujícím argumentem toho, proč Gomułka tak intenzivně podporoval invazi a Brežněva bylo usnadnění normalizace vztahu Polska a Německa. Vše nasvědčuje tomu, že se skutečně velmi obával toho, že pražské jaro může opravdu značně narušit rovnováhu sil v Evropě, oslabit integritu socialistického bloku a posílit západoněmecký stát. Čímž by došlo ke zhoršení geopolitické situace Polska a mohlo by to vést k odsunutí uznání hranice na Odře a Nise do daleké budoucnosti. Dalším faktorem, který ovlivnil Gomułku v jeho tvrdém přístupu byly demonstrace studentů a ofenzíva „partyzánů“, které ohrožovaly stabilitu systému i jeho pozici. Neméně důležitý je i jiný výklad Gomułovách motivů, a to ten, že Gomułka tomu, co říkal o kontrarevoluci v Československu skutečně věřil a pokládal se za strážce komunistické ortodoxie.24


1 RYCHLÍK, Jan: Československo a Polsko před rokem 1968. In: Polsko a Československo v roce 1968. Dokořán, Praha 2006. s. 21.
2 Tamtéž.
3 Tamtéž s. 22.
4 Tamtéž s. 22.
5 Tamtéž s. 23.
6 ŘEZNÍK, Miloš: Polsko. Libri, Praha 2002. s. 192.
7 ŘEZNÍK, Miloš: Polsko. Libri, Praha 2002. s. 195.
8 Tamtéž, s. 196.
9 Tamtéž, 197-198.
10 MACHCEWICZ, Pawel: „K čertu se suverenitou“ Władysław Gomułka a Pražské jaro. In.: Polsko a Československo v roce 1968. s. 83.
11 tamtéž, s. 84.
12 Tamtéž, s. 86.
13 Tamtéž, s. 87.
14 Tamtéž, s. 87.
15 Tamtéž, s. 87.
16 Tamtéž, s. 89.
17 Tamtéž, s. 89.
18 Tamtéž, s. 93.
19 Tamtéž, s. 94.
20 Tamtéž, s. 98.
21 Tamtéž, s. 99.
22 Tamtéž, s. 99.
23 Tamtéž, s. 100.
24 Tamtéž, s. 100.
Použitá literatura:
MACHCEWICZ, Pawel: „K čertu se suverenitou“ Władysław Gomułka a Pražské jaro. In.: Polsko a Československo v roce 1968.
RYCHLÍK, Jan: Československo a Polsko před rokem 1968. In: Polsko a Československo v roce 1968. Dokořán, Praha 2006
ŘEZNÍK, Miloš: Polsko. Libri, Praha 2002.

Práce neprošla před publikací jazykovou korekturou.

Žádné komentáře:

Okomentovat