středa 2. listopadu 2011

Československo-polská konfederace

Vladimír Velešík - Československo-polská konfederace, 2.11.2011


Třebaže se o myšlence československo-polské konfederace jednalo především v období druhé světové války, můžeme vzpomenout i na některé starší události a projekty, v nichž šlo buď o československo-polské vojenské spojenectví nebo přímo o nějakou formu spojení obou zemí.

Tak hned po první světové válce, když jak Československo, tak i Polsko získaly nezávislost, můžeme připomenout projekt „Miedzymorze“, který by zahrnoval nejen oba dotyčné státy, ale i Pobaltí, Maďarsko, popřípadě části Jugoslávie. Je jasné, že spojení území tak obrovského a nejednotného, bylo spíše fixní ideou.


Další projekt na sblížení Polska a malodohodových států (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) – někdy se uvádí i účast Rakouska – se váže k roku 1934 a snahám o tzv. východní Locarno neboli pakt o garanci hranic východoevropských států především proti Německu. Tento plán padl, když byl v Marseille zavražděn jeho hlavní zastánce, francouzský ministr zahraničí Barthou.

Kromě toho se lze důvodně domnívat, že by pakt byl stejně nepříliš funkční, a to kvůli pohraničním sporům, které Polsko vedlo prakticky se všemi svými sousedy. Tak i jakékoliv vyrovnání s Československem komplikovala otázka Těšínska, o které oba státy svedly po první světové válce dokonce ozbrojený konflikt.

Nicméně od let 1938-39 nastávají nové podmínky. Československo je v několika fázích postupně rozbito, Polsko v září 1939 vojensky poraženo a obsazeno. Oba státy pak zakládají své exilové vlády, které spolu spolupracovaly. A tak se idea československé federace s Polskem stala opět aktuální. Nepochybně sehrála svou roli právě zkušenost z počátku války, kdy v prostoru bývalé rakousko-uherské monarchie byly její malé nástupnické státy postupně tím či oním způsobem podrobeny Německem. Vůle obnovit samotné Rakousko-Uhersko nebyla, ačkoliv např. Churchill později navrhl myšlenku Podunajské federace, která by přibližně jeho prostor vyplňovala. Jedinou další možností tedy zůstalo Polsko.

Představy o budoucím svazky byly přirozeně rozdílné, což vyplývá z nestejně velké mocenské pozice Polska a Československa. Poláci se tak stali zastánci užší spolupráce, spíše na základě federálním, zatímco československá strana navrhovala konfederální model „dvoj- případně trojdomku“ Čechů, Slováků a Poláků.

Konkrétní deklarace o budoucím svazku vznikla v listopadu 1940 (dole je uveden odkaz na její text) s tím, že vyhověla spíše československé straně – smluvní strany měly zůstat nezávislými státy, které budou koordinovat svou vnitřní, zahraniční, měnovou nebo vojenskou politiku. V této době nebyla proti projektu nejen Velká Británie, ale ani SSSR, který v létě 1941 v podstatě změnil strany a stal se součástí protihitlerovské koalice. Sovětský postoj se nicméně později změní s obratem ve válce.

Tak v roce 1942 přichází Beneš s dalším prohlášení, kde navrhl konfederaci. SSSR byl už tehdy kritičtější, když se mu nelíbila otevřenost paktu – bál se odtržení od roku 1940 okupované a anektované Litvy, historicky spjaté s polským státem. 

Velká Británie už tehdy doporučila oběma zainteresovaným zemím, aby hledali spíše sovětskou podporu. Plány konfederace se tak ocitají za zenitem a i když se o nich mluví ještě dva další roky, realizace je už nepravděpodobná. Definitivní zmar přineslo pak jednak stanovisko prezidenta Beneše, když vytvoření konfederace přímo navázal na souhlas SSSR s tím, že nebude-li Stalin souhlasit, konfederace se nevytvoří, jednak také smrt polského generála Sikorského v roce 1943.

Odkaz na jeden z textů připravované československo-polské federace:

http://www.ceskapolitika.cz/Pravo/cesko_polska_konfederace.htm

(fotozdroj: praha.trade.gov.pl (ilustrační foto))


Práce před publikací neprošla jazykovou korekturou.

Žádné komentáře:

Okomentovat