V polovině listopadu vydal Dmowski výzvu k spřáteleným státům, v níž se domáhal navrácení pobaltských zemí, která byla dříve zabrána Němci, včetně ústí Visly a Němenu. Požadoval také právo na sebeurčení slovanských národů. Adresáti zareagovali vesměs pozitivně.
Situace v Polsku na přelomu v roce 1918 byla nestálá. Docházelo ke střídání vlád a až na podzim 1918 se situace stabilizovala. V téže době probíhají jednání o propuštění Jozefa Pilsudského z německého vězení. Velitel – Pilsudski – se vrátil ve stejném okamžiku, kdy byla ukončena válka. Následně byl podepsán mír s poraženým protivníkem – německá vojska se měla na jeho základě stáhnout na území za hranicemi před rokem 1914.
Jozef Pilsudski se stal velitelem polské armády a byl pověřen civilní správou země („Prozatímní náčelník státu“). Pilskudski pak hned informoval ostatní státy o existenci svobodného Polska v historických hranicích. Významnou událostí ke konci r. 1918 se stal návrat světoznámého klavíristy a čelního exilového politika Ignacyho Paderewského, který se ujal funkce předsedy vlády.
Pilsudski v dekretu z konce listopadu 1918 o volbách do Ústavodárného sejmu, vymezil volební okrsky, čímž určil i teritoriální rozsah nové Polské republiky. Kromě kongresového Polského království, Haliče a Těšínského Slezska měl na zřeteli i celý bývalý pruský zábor s Gdaňskem a Horním i Opolským Slezskem. Předpokládalo se také jmenování reprezentantů Polska na Litvě a Rusi na základě souhlasu místního polského obyvatelstva. 1
Roman Dmowski vyjádřil na mírové konferenci v Paříži požadavek navrácení hranic Polské republiky do stavu před prvním dělením Polska v r. 1772. Neuvědomil si ale proměny národního uvědomění na východě. Pilsudski byl větší realista. Usiloval v té době o zvýšení svého vlivu na dávných pohraničních územích, kde vytvořil orgány vojenské a civilní správy. Stav armády v krátké době narostl nad hranici 500 tis. vojáků.
Spojenci pak vyjádřili souhlas s Curzovonou linií – s východní polskou hranicí na Sanu a Bugu. 2
Polsko-sovětská válka začala téměř okamžitě po ústupu německých okupačních vojsk, tedy na počátku r. 1919. Bolševici chtěli postupem na Západ zajistit přežití revoluce. Polsko se mělo stát „rudým mostem“, odkud se pak revoluce měla šířit do Německa a vyspělých průmyslových států Evropy. Boje trvaly skoro dva roky. Ofenziva Pilsudského armády trvala do podzimu a v jejím průběhu byla obsazena většina území Litvy a Běloruska.3
Na základě dohody s ukrajinským atamanem Petljurou, kterému Pilsudski slíbil pomoc při znovuzískání Kyjeva od bolševiků a osamostatnění Ukrajiny, měla v polských rukou zůstat východní Halič a Volyň.4 Ataman při této příležitosti vyhlásil „nové období vzájemného přátelství ukrajinského a polského národa.“ Ofenziva spojenců pak byla zahájena koncem dubna 1920 a jejím výsledkem byl vstup polských vojsk do Kyjeva na začátku května. Rusko ale protiútokem brzy získalo zpět pozice na Volyňsku i na severu, o něž předtím přišlo.5
Poláky vyhnal v červnu z Ukrajiny příchod bolševických vojsk vedených Buďonným. Tuchačevskij pak v červenci rozpoutal na severu hlavní sovětskou ofenzivu od řeky Bereziny. Polská vojska a podřízení velitelé Petljury ustupovali až do doby, kdy se protivníci dostali k Varšavě.6 Bolševické plány počítaly s bleskovým ovládnutím hl. města a nastolením vlády, která by byla ochotna spolupracovat s Moskvou.
13. srpna se bolševici dostali do Radzyminy a Pragy. Následně se rozpoutaly krvavé boje a Rusové byli přinuceni k ústupu. Část Varšavy, kde sídlily státní instituce tak byla zachráněna.7
Došlo k několika bitvám, při nichž byla Rudá armáda rozptýlena. Velitelé jednotlivých částí se pak navzájem obviňovali, kdo za to může. Šlo prakticky o jedinou naprostou porážku sovětské armády v celé její proslulé historii. Lenin pak připustil svou chybu v tom, že předpokládal nadšené vítání Rudé armády v Polsku a požádal o mír. Poté přešla iniciativa do rukou diplomatů.8
Po porážce v bitvě u Varšavy se další jednání přesunula do Rigy a byla ukončena v pol. října dohodou o přerušení bojů, definitivně tam byla také podepsána mírová smlouva 18. března 1921. Stanovili hranice vedoucí od Dviny na J napříč Podlesím s Minskem na ruské straně hranice, ve směru Zbruče a Dněstru. Zaručen byl konec vzájemné podpory vnitřních protivníků – Polsko se muselo rozloučit s Petljurou. Jako kompenzace za vykořisťování Polského království v době carismu Rusové odškodnili Poláky ve výši 30 mil. rublů ve zlatě a jako zástavu dali část korunovačních klenotů Romanovců. Nikdy slib nesplnili – Poláci dali klenoty do dražby. Požadovali zpět také kulturní statky uloupené Ruskem v letech 1772 – 1918. (sbírky knih, muzejních předmětů a archivních materiálů).
Polsko muselo souhlasit se vznikem dvou na Moskvě závislých republik – Ukrajiny a Běloruska a muselo se vzdát rozsáhlých území na východě.
Sešlo tak z Pilsudského plánu na polsko-litevskou federaci.9
(fotozdroj: wikipedia.pl)
1) KOSMAN, Marceli: Dějiny Polska, Karolinum, UK v Praze, Praha, 2011, s. 251 – 257.
2) MACŮREK, Josef: Dějiny polského národa, Melantrich, Praha, 1948, s. 298 – 299.
3) DAVIES, Norman: Polsko – dějiny národa ve středu Evropy, Prostor, Praha, 2003, s. 125.
4) MACŮREK, Josef: cit. dílo, s. 299.
5) KOSMAN, Marceli: Dějiny Polska, Karolinum, UK v Praze, Praha, 2011, s. 259.
6) DAVIES, Norman: cit. dílo, s. 125.
7) KOSMAN, Marceli: cit. dílo, s. 259.
8) DAVIES, Norman: Polsko – dějiny národa ve středu Evropy, Prostor, Praha, 2003, s. 127.
9) KOSMAN, M. – citované dílo, s. 260 – 261.
Práce před publikací neprošla jazykovou korekturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat